© Nadace pro děti. Tel. 352 600 550. Sídlo: Kostelní B?íza 20, 35761 Březová u Sokolova. Více informací • S
Konec války v Kostelní Bříze nastal 6. května 1945. Podle vyprávění pamětníků byla už před tímto datem na věž kostela vyvěšena bílá vlajka. Ne všichni obyvatelé s tím souhlasili, ale vlajka na kostele zůstala. Z vyprávění hajného v Kostelní Bříze, Josefa Kerna, se dovídáme o dalších událostech té doby:
„V den, kdy u nás skončila válka, přišli do Kostelní Břízy tři SS mani, jeden důstojník a dva vojáci. Chtěli společně s domobranou bránit naši vesnici. Byl přivolán velitel domobrany, správce statku Miksch. Vysvětlil těm mužům, že tady je válka u konce. Když se chtějí bránit, měli by to udělat mimo vesnici tam vzadu na rohu lesa. Miksch dal těm třem sebou ještě výslužku a oni se odloudali směrem ke Kamenici. Druhý den, když jsem šel Saatlohem (pomístní název), seděl důstojník v hustém podrostu a zeptal se mne, zda bych mu nemohl obstarat pracovní oděv. Šel jsem do Arnoltova k mým rodičům a přinesl jsem mu kalhoty a pracovní sukni. Když jsem pak přišel znova zpátky, už byl pryč. Vojenská označení, pistoli, opasek, helmu a čepici tam ale zahrabal. Méně by mohlo být známo, že v tento čas v Kostelní Bříze byla umístěna rota kadetů. U mne v hájovně byli ubytováni rotmistr ze Schwarzwaldu a jeho pucflek. Tenhle rotmistr projel pak kolem našeho domu s bryčkou taženou dvěma koňmi. Jeho pucflek, Anna, moje žena a já jsme stáli před domem. Ještě nám zamával kloboukem. Komentář jeho pucfleka: „Tak dlouho jsem s ním byl a teď mne nechal ve štychu“. Večer zmizeli důstojníci na spodní cestě v lese. Pistole zahrabali u řezníka Mühlhanse v zahradě. Ve vsi zůstala zbylá rota s pár poddůstojníky. Když se přiblížili Američané, schovali se vojáci ve sklepích a domech. Jeden četař pak přeci jen nahlásil, že je zde rota mladých vojáků. Americký důstojník naplánoval jejich vyzvednutí příští den, ale zřejmě zapomněl. Tak se postupně vojáci poztráceli do všech směrů, hlavně do Bavorska.
Krátce před tím odhodila protahující rota německých vojáků své zbraně v blízkosti Kostelní Břízy, mezi nimi také MG42 (kulomet německé armády). V křoví poblíže Klášterka (pomístní název) zůstaly ležet antény a přístroje vysílací stanice. Abychom opět uvedli časový údaj, bylo to 6. května, kdy Američané vjeli v koloně tanků na Marktplatz před kostel. Odbočili z hlavní cesty na Mýtině a přijeli přes Rudolec. Taktéž 6. května vjeli američtí vojáci v terénních automobilech do Arnoltova, odbočili u Špíglu. Některé nárazníkové jednotky přitáhly do horní vsi (mezi Kostelní Břízou a Arnoltovem) a vykopaly ochranné zákopy blízko našeho domu na Pitscherově poli. Starosta Arnoltova Bock, který mluvil perfektně holandsky a anglicky a mimo to disponoval telefonem, musel dělat pro Američany překladatele. Zprostředkoval při tom úspěšné jednání, které nakonec vedlo k pokojnému předání Sokolova. Během těchto hektických dnů jsem byl stále pracovně na cestách a mohl jsem mnohé pozorovat. A tak jsem také viděl, jak jeden starší muž z Kostelní Břízy, v blízkosti skalky na Suchém vrchu, častěji zahrabával dokumenty, které sem přitáhl v ruksaku. Byly to dokumenty strany (NSDAP), označení, mateřské kříže, pásky na rukáv, vlajky atd. A tak jsem pak dost často seděl a četl v listinách a dověděl jsem se tak mnohé o kostelobřízských souvislostech tohoto období. Vůbec se mnohé dálo v této době v lese i na polích. Především horní kamenická cesta byla očividně velmi rušná. Vojáci, civilisté, tuláci, dezertéři, všichni procházeli touto vrchní cestou podél lesa, aby táhli dále ve směru na Bavorsko. Jeden voják z Arnoltova a jeden z Mýtiny byli na dovolené a čekali úspěšně čtrnáct dní na konec války. V posledních dnech se také vynořila vojenská policie a ptala se mne po vojácích. Přirozeně jsem nikdy nikoho neviděl. V tenhle čas přišli jednou nahoru na Suchý vrch tři muži v kloboucích a mysliveckém oblečení a ptali se mne na možnost koupele. Šel jsem s nimi do Gulasengu k Velké Libavě. Tam mne ještě poprosili, abych hlídal dokud nebudou hotovi. Jednou sem přišel voják, na pravém rameni dva páry bot a na levém pár Knobelbecherů (vysoká okovaná kožená bota Wehrmachtu). Z legrace jsem se zeptal, jestli by mi mohl dát ty vysoké boty. Chtěl si je raději vzít sebou do Bavorska. Potom, po celé měsíce až do vyhnání, chodili přes hranice mnozí, kteří přenášeli domácí vybavení a peníze do Bavorska. Také naše sousedka Anna chodila často přes hranice. Mně také vzala mnohé sebou. Jednou ji chytili čeští hraničáři. Byla zbita a zkopána. Peníze, které měla přenést pro jednoho Kostelobřízáka, jí byly samozřejmě odebrány. Nyní nastaly těžké časy. 19. května byl majetek sudetských Němců postaven pod českou národní správu. Statek s pozemky, hospodářskými budovami a zámkem byl spravován českým komisařem. Nejdříve to byl komisař Frömml, později štábní komisař Opl. Baron Viktor Brand – Kopal, vlastník, byl vyhnán ze svého zámku. Bydlel na faře.“
Tak na konec války v Kostelní Bříze vzpomíná Josef Kern.
Setkání amerických vojáků s domorodým obyvatelstvem popisuje ve své knize Květen bez šeříků Vladimír Bružeňák:
„Odpočívající vojáci se brzy dostali do kontaktu s domácími obyvateli. Mezi Američany bylo mnoho vojáků tmavé pleti, které místní nikdy neviděli a setkání s nimi vyvolávalo u nich zajímavé reakce, umocněné i léty nacistické propagandy, která černochy prakticky srovnávala s nebezpečnými a primitivními zvířaty. Takoví vojáci se v tento den objevili i v Kostelní Bříze, kde je jako malý chlapec poprvé spatřil Walter Schlug: Jeden z našich příbuzných, který před válkou pracoval v Americe, nám jako dětem vyprávěl, že tam žijí lidé černé pleti. Také jsem věděl, že takoví lidé žijí v Africe. Nikdy, až do května 1945, kdy se k nám dostali Američané, jsem je ale neviděl. V tom květnu byli na krátký čas američtí vojáci i u nás, v Kostelní Bříze. Prostě najednou stáli před naším dvorem tři vojáci, jeden z toho černý. Byli jsme překvapeni a také jsme se báli. Oni ale chtěli jen mléko a vajíčka, za což zaplatili dvěma krabičkami cigaret. Poděkovali a zase odešli. Poprvé jsme viděli člověka s jinou barvou kůže. O pár dní později jelo jedno z velkých amerických nákladních aut z Kostelní Břízy do Rudolce, nezvládlo zatáčku a sjelo do pole, kde zůstalo stát. Osádce, ve které byli i dva černoši, se nic nestalo, ale nemohli dostat auto zpět na silnici, Potřebovali nějaký tahač, to ale mělo trvat. My děti jsme se k nim začali opatrně přibližovat, oni se tomu smáli a dávali nám sušenky. Ledy byly prolomeny. Starší žáci s nimi zkoušeli navázat kontakt a použít své znalosti angličtiny, a ono to trochu šlo. Později přišli i dospělí z okolí. Vojáci si udělali oheň a vařili na něm kávu, která tak zvláštně voněla. Poznali jsme, že černí jsou vcelku příjemní lidé, i když jim asi muselo být trapně, když se na ně chodili dívat děti i dospělí z okolí. Oni to ale snášeli s velkou trpělivostí a nedali na sobě nic znát. Asi za osm dní tahač přijel, auto vyprostil a vojáci odjeli. Zanechali v nás však trvalé vzpomínky, i když jim ve válce muselo padnout mnoho kamarádů, byli na nás hodní a nikomu se za nic nemstili.“
