Hella Guth << Kostelní Bříza – Kirchenbirk

Krátce po převzetí moci nacisty v Německu v lednu 1933 se v Praze začali shromažďovat první nedobrovolní uprchlíci před nacistickým režimem. Přes politické a ekonomické obtíže byly státní úřady v podstatě k emigraci vstřícné a tisíce ilegálních uprchlíků se útěkem přes čechy a Prahu zachránily. Již v dubnu 1934 byl vytvořen ztv. Šaldův Pomocný výbor pro emigranty z Německa, který sídlil v paláci Fénix na Václavském náměstí. Také Wieland Herzfeld přenesl do Prahy své nakladatelství Malik. Jeho sídlo v Betlémské 6 se stalo jednou z nejdůležitějších adres exilových spisovatelů. U Herzfelda tehdy publikovali Brecht, Feuchtwanger, Scharrer, Ehrenburg, O. M. Graf, Šolochov, Sinclair, Becher, Seghersová, H. Mann i Bredel, vydával zde i literární exilový časopis Neue Deutsche Blätter.

Hella Guthová se zapojila do aktivit levicové emigrace v Praze od jejího počátku. Organizovala podpůrné akce, sbírala podpisy proti vykazování politických uprchlíků, účastnila se akcí solidarity s obžalovanými v procesu požáru říšského sněmu, spolupracovala s vydavateli a umělci antifašistického satirického týdenníku Simplikus (později Der Simpl), který vycházel v Praze v letech 1934/35. Přesto, že se jednalo o značně exkluzivní podnik, kam přispívali ti nejznámější čeští a němečtí karikaturisté, uveřejnili zde také některé z jejích kreseb. Spolupracovala s Johnem Heartfieldem na přípravě jeho koláží a pro známou fotomontáž „Kat a spravedlnost“ seděla modelem. Stefan Heym ve své autobiografii vzpomíná na setkání s Hellou, která jej doprovázela na procházkách Prahou, z nichž čerpal náměty k povídkám pro Prager Illustrierte.

S pražskou amatérskou divadelní skupinou se v létě 1933 účastnila dva týdny Festivalu amatérského divadla v Moskvě. Již tehdy byla však zklamána dogmatismem sovětských umělců a jejich odsuzováním všech moderních uměleckých směrů. Na přelomu let 1933/34 se stala členkou německé divadelní skupiny „Studio 34“, která v prvních letech emigrace platila za nejvýznamnější protifašistickou divadelní skupinu v Praze. Pro Studio 34 Hella navrhovala plakáty i kulisy a občas účinkovala také jako herečka. Protože mluvila dobře česky, vyřizovala také úřední záležitosti. Tuto skupinu vedli Hedda Zimmer, Rolf Jacoby a Fritz Erpenbeck a podle svědectví mnoha pamětníků měla její představení v Praze velký úspěch. Skupina se nazývala také Voice-band, protože její představení spočívalo vedle zpěvu v užívání nejrůznějších předmětů jako hudebních nástrojů. Premiéra představení Studia 34 se konala 10. března 1934 v divadelním sále Uranie.

V červnu a červenci 1934 poskytla Hella útulek německému novináři Willi Bredelovi (1901–1964) z Hamburku, který byl v roce 1933 uvězněn na 13 měsíců v koncentračním táboře Fuhlsbüttel a po propuštění v květnu 1934 uprchl přes Krkonoše do Prahy. Hella mu poskytla prostor k práci ve svém ateliéru, kde během krátké doby napsal největší část dokumentárního románu, který se stal prvním svědectvím o podmínkách v nacistických koncentračních táborech. Pod názvem „Zkouška“ (Die Prüfung) byl uveřejněn v mnoha exilových listech a vyšel v řadě překladů ještě před válkou. (R. Senenko, 2001)

Od poloviny třicátých let se Hella zabývala především malováním a se svými obrazy měla také první úspěchy. Většinu z nich dnes známe pouze z fotografií, které si jako jediné zavazadlo vzala s sebou na cestu do emigrace. Tyto obrazy vznikaly v letech 1934–1938 a obsahují jednak několik realistických portrétů přítelkyň, z nichž můžeme identifikovat slečnu Káťu Englovou, Hannu Georgovou a švagrovou Ilsu. Jsou živě malované a zdařile vystihují podobu i náladu portrétovaných. Jejich řadu uzavírá obraz „Žena v kavárně“ s dlouhou rukavicí a cigaretou v ruce, který nese již zřetelné prvky kubistické stylizace.

Většina zbývajících obrazů jsou zátiší, která se Helle zdála být daleko zajímavějším žánrem. V řadě těchto obrazů můžeme dobře sledovat její vývoj od jednoduchých zátiší s kyticí květin po složitější kompozice s mnoha předměty, květinami a ovocem na desce stolu. Svému novému úkolu se věnovala se značnou vytrvalostí. Jak se seznamovala s charakterem jednotlivých předmětů a jejich vzájemných vztahů, dařilo se jí ze zátiší vytvářet samostatnou prostorovou kompozici. V jejích posledních zátiších z let 1937–38 stále sílí prvky osobitého kubismu, s nímž se v poněkud jiné podobě mohla setkat na obrazech některých českých umělců, např. Emila Filly nebo Alfreda Justitze.

Další z jejích obrazů by bylo možné označit jako figurální kompozice. Jednotlivé ženské postavy v interiéru zachycují tři starší obrazy – „Žena upevňující si podvazek“, dále „Žena před zrcadlem“, nasazující si módní čepici, a „Žena na pohovce“ z roku 1936, která je podána v poněkud odlišném neoklasicisistním stylu. Nejvýraznější je však již značně kubizující „Žena s mandolínou“, v jejíž kompozici se opakují kruhy a přímé linie, které dávají obrazu až hudební ráz.

Zvláštní postavení mezi figurální kompozicí a zátiším zaujímají dva obrazy s plastikou ženy v interiéru. V prvním případě „Zátiší s torzem“ (1936) je to torzo Venuše Mélské, doplněné v popředí stylizovanou vázou ve tvaru srdce s růžemi, mrtvým černým ptákem a dvěma citróny, které skrývají znepokojivé poselství. V druhém interiéru vidíme dvěmoderní plastiky ženských aktů, vázu s květinou a jablky na stole a mandolínu odloženou na podlaze. Z interiéru právě někdo odešel, ale obě sochy prostor oživují a vedou spolu němou konverzaci. Jednou z posledních figurálních prací Helly je manýristický obraz odpočívajících mužských a ženských aktů na podlaze malířského ateliéru. Tento obraz připomíná již soudobé metafyzické interiéry Bauernfreunda nebo Nemese, které Hella mohla vidět na jejich výstavě v Galerii Hugo Feigla a předjímá již její surrealistickou tvorbu v Anglii.

V roce 1936 Hella vystavovala se Spolkem německých výtvarných umělců v Čechách a v roce 1937 se účastnila výstavy českých a německých umělkyň, organizované Oskar-Kokoschka-Bundem v domově emigrantů ve Strašnicích. V roce 1938 se účastnila s Bauernfreundem a Nemesem poslední výstavy skupiny Prager Secession v Praze. Změna jejího stylu možná také souvisela s moskevskými procesy v letech 1936 a 1937, které ji vedly k odvratu od levicových ideálů. Pro svůj skepticismus a nesouhlas s oficiální politikou strany, jejíž kurs byl stále ve větší míře diktován Stalinem, byla mnoha svými přáteli opuštěna. V té době se zřejmě více stýkala se svým přítelem, malířem Jakubem Bauernfreundem, který měl také jistý vliv na její uměleckou práci.

Život Helly Guthové se stejně jako životy jejích vrstevníků z velké části odehrával v pražských kavárnách, bufetech a restauracích. Její hlavní příjem tvořily v letech 1935–38 stále kreslené anekdoty, karikatury, inzeráty, záhlaví a ilustrace pro české i německé noviny a časopisy. V restauracích a kavárnách se stýkala s přáteli a kolegy a probíhala zde obchodní jednání. Využívala těchto míst také ke studiu lidských typů a tváří, které někdy mohla uplatnit ve svých kresbách.

Její novinové kresby jsou poznamenány jistou stylizací, vycházející z proudu sociálního civilismu, někdy se v nich setkáme naopak s prvky módního oblečení, které připomenou její módní návrhy. V období 1935–38 přispívala do Prager Presse, Prager Tagblatt, Lidových novin, Českého slova, Svobodného slova, Ženského slova, ilustrovaného týdeníku ABC, Vilímkových Humoristických listů (pod značkou GRAY nebo G) nebo dětského magazínu. Delší dobu kreslila také pro reklamní časopis firmy na výrobu margarínu; jen výjimečně dostala zakázku na úpravu nebo ilustrování celé knihy. Početný soubor jejích kreseb pro noviny je dnes uložen ve sbírce Kunsthalle v Kielu. Nejraději ovšem navrhovala plakáty, např. pro cestovní společnost TRAVEMA, které vynikají působivým a přehledným grafickým i barevným řešením. Takových zakázek nebylo ale asi příliš mnoho.

Po Mnichovské krizi koncem září 1938 začala Hella hledat možnost jak se dostat do Francie – pražská umělecká scéna byla orientována na Paříž a Hella se o francouzské malířství dlouho zajímala a domnívala se, že by mohla ve své tvorbě v Paříži pokračovat. Dne 23. září 1938 jí byl vydán pas za účelem cesty do Francie, její pokusy o získání víza však zůstaly bezúspěšné. Po okupaci českých zemí 15. března 1939 jí hrozilo bezprostřední zatčení a musela rychle odejít. Připojila se ke skupině Thomase Manna, která pod vedením Wilhelma Sternfelda pomáhala ilegálním uprchlíkům dostat se přes Polsko do Anglie.

Krátce po okupaci jí byl 29. 3. 1939 vydán nový pas, který převzala 12. dubna. Ze svého ateliéru se odhlásila 10. května a brzy nato odjela beze všech zavazadel za svým přítelem Otto Eisnerem do Ostravy, kde koncem května 1939 přešla s pomocí místní spojky polské hranice. Jediné, co si mimo dokladů vzala s sebou, byly černobílé fotografie svých obrazů, které musela zanechat v ateliéru. Na anglickém konzulátu v Katovicích dostala zvací dopis od neznámé ženy, která se zaručovala uhradit všechny náklady, spojené s jejím pobytem. Na vystavení anglického víza čekala se svými přáteli Ottou Eisnerem, Stefanem Körnerem a Ernstem Kaiserem z Vídně celé dva měsíce – čekání si krátili soutěžením v psaní sonetů v místní kavárně. Nakonec mohli odjet do Gdyně a lodí do Anglie.